Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Události z letošního srpna, které tolik zvířily vody v do té doby poměrně poklidně plynoucí citronovské existenci, jistě nenechaly v klidu nikoho, kdo měl kdy kapelu v oblibě. Vždyť po smutném skonu Stanislava Hranického to vypadalo, že v sestavě s navrátilcem Fanym Michalíkem se skupina dostala do ideálního rozpoložení, v němž mohla ještě pěkně dlouho a úspěšně fungovat. Spousta pozitivních ohlasů, reedice starých alb, tomu přizpůsobovaný živý playlist a jeden koncert stíhající druhý… ne, to byla situace, která zřídkakdy končívá takovým „Waterloo“, jako když Radim Pařízek najednou mluvil o demisi (mimochodem, pořád mi vrtá hlavou, proč použil zrovna tohle slovo?) zbývajících členů CITRONu a návratu, světe, div se, Ladislava Křížka za mikrofon.
Ale stalo se a my jsme tak v přímém přenosu svědky něčeho, v co možná mnozí z nás v hloubi duše tiše doufali, ale co má v aktuální podobě, bohužel, poněkud hořkou příchuť. V každém případě se začíná psát nová kapitola kroniky historicky první opravdové československé heavymetalové kapely, což mimo jiné vybízí i k malému ohlédnutí zpět, neboť jak pravil proslulý George Orwell, „kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“.
Zárodek kovového citrusu (1982 – 1985)
Na adresu heavy metalu, neboť to je to, co nás zajímá (příznivce dřívějších období existence kapely tudíž musím odkázat jinam, tam, kde jsou vybaveni příslušnými znalostmi), se CITRON vydal někdy kolem roku 1982. To už byl spolu s kytaristou Jiřím Schmutzem součástí skupiny i bubeník Radim Pařízek, který se s odchodem většiny původní sestavy stává ústřední persónou a kapelníkem, jenž už nikdy nepustil vůdcovské otěže z rukou. Do řad kapely následně přichází zpěvák Stanislav Hranický, kytarista Jindřich Kvita a baskytarista Jiří Krejčí, aby s nimi CITRON mohl zahájit své putování směrem k hard rocku a především v té době se rodícímu heavy metalu.
O rok později jsou Schmutz a Krejčí vystřídání Jaroslavem Bartoněm a Václavem Vlasákem a první „klasická“ sestava kapely je tudíž rázem na světě. Ta se také hned se po hlavě vrhá do práce a výsledek se dostavuje téměř okamžitě: na kontu CITRONu přibývající nové a nové singly, které rychlostí blesku mizí z prodejních regálů, a spolu s tím raketově stoupá i popularita kapely samotné. Než přišel čas pro dlouhohrající debut téhle sestavy, zastavil se počet singlů na celkové číslovce sedm, což je celkem úctyhodné číslo, vezmeme-li především v úvahu, že to představuje celých čtrnáct skladeb, z nichž většina nakonec na žádném řadovém albu neskončila. A že by si to tedy klasiky jako „Koncert“, „Revizor“ či „Tvá odvrácená tvář“ zasloužily. Třešničkou na singlovém dortu pak dozajista byla skladba „V tu ránu“, která nebyla ničím jiným, než důmyslným propašováním pravého britského heavy metalu v podobě judaspriestovské „United“ do přísně ideologicky střeženého prostoru komunistické pop music.
„Plni energie“ (1986)
Každý měsíc, kdy teď už pravověrně heavymetalový CITRON zůstával bez plnohodnotného „elpíčka“, byl v té době nicméně prakticky smrtelným hříchem. Ale všechno nakonec dobře dopadlo a kapela v roce 1985 nastoupila do nahrávacího studia v pražském Mozarteu, kde nechala vzniknout albu pro českou část tehdejšího Československa vpravdě historickému: „Plni energie“ bylo zdejší vůbec první čistě heavymetalovou nahrávkou o řádné stopáži dlouhohrající desky (na Slovensku CITRON nejspíš o rok předběhla TUBLATANKA se svým bezejmenným debutem).
A sotvaže založil vinylový kotouč do gramofónu, musel si tehdejší heavymetalový fanoušek připadat jako v sedmém nebi. Nejenže z obalu alba na něj zírali dlouhovlasí hudebníci v tehdy tolik moderních pruhovaných „metalkách“, ale především CITRON znamenal opravdový a ryzí heavy metal, který v té době musel působit jako pravé zjevení. Strhující rytmy, kovově bublající baskytara, vynalézavé kytary a pevný hlas Standy Hranického, který sice nebyl žádným výškařem, ale zato zpěvákem s dokonalým metalovým charismatem.
Když se pak podíváte na samotné album, jednoduše zjistíte, že je doslova a do písmene plné výrazných skladeb, z nichž přímo tryská radost z pravého heavymetalového hraní. Nejvíce to pochopitelně symbolizuje úvodní „Ocelové město“ s nezaměnitelným harmonikovým intrem, jež se převrátí v rychlý a zatraceně kovaný kus, ale i jinde je čemu naslouchat. „Rock, rock, rock“, to je se svým úderným refrénem jasný adept na největší hit alba, neskrývající svou trochu jemnější, rockovější příchuť, podobně jako další výrazné šlehy „Nechoď dál“, „Dej mi s tím pokoj“ či závěrečná „Všední, nevšední“. Zadumanější, tvrdší výraz naopak sluší třeba takovému „Věčnému cizinci“ nebo vysloveně majestátní „Zahradní slavnosti“ s na tehdejší poměry až nezvykle vyzývavým textem. A samozřejmě, na albu se v žádném případě neztrácí ani další poctivý kovový kvapík „Už víme svý“, titulní opus s energetickým koncepčním duchem, vtipně zvýrazněným monologem samotného Elektrického proudu, a stejně tak i citlivě podávaná balada „Vzpomínky“, korunující debut CITRONu korunou králů československého heavy metalu roku 1986. Jen přiložit žezlo a říšské jablko.
Alba se prodalo dnes neuvěřitelných více než půl miliónu nosičů, ihned se pochopitelně stalo zlatým a CITRON se díky němu dostal do středu posluchačského zájmu. V anketě „Zlatý slavík“ to znamenalo nevídané druhé místo, jež následovalo vydání anglické verze alba „Full Of Energy“ a spousty koncertů, které dokonce zasáhly i „západní“ Německou spolkovou republiku, kde se kapela představila po boku tehhdy slavné dívčí kapely ROSY VISTA.
(10/10)
„Radegast“ (1988)
Jenomže přišel únor roku 1987, kdy si Standa Hranický po koncertě v Bratislavě zlomil nohu, díky čemuž se stal dlouhodobě nemocným a aktuálně neschopným pokračovat v náročném turné. Urychlené řešení už je notoricky známé – CITRON do role alternisty přijal Ladislava Křížka z VITACITu, který se svým mnohem větším rozsahem dosavadního zpěváka z kapely zanedlouho vpodstatě vypudil.
Když tedy přišel čas pro nahrávání druhého alba, měla kapela již jen jednoho muže za mikrofonem, kterým byl právě Láďa Křížek. A jak bylo slyšet ze dvou singlů, které tomu předcházely (tedy „Kráska a Radegast/Zase dál“ a „Sedm životů/Už zase mi scházíš“), bylo to rozhodnutí, které CITRONu plně umožnilo reflektovat tehdejší překotný vývoj na heavymetalové scéně, přející kapelám náležitě tvrdým, zároveň ovšem melodickým a se zpěvákem, který byl schopen i těch nejzávratnějších výšek.
Výsledek, tedy album s oním nesmírně zneklidňujícím názvem slovanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody v titulku, znovu znamenal obrovský direkt, který CITRON uštědřil celému hudebnímu Československu, a spolu s ním povýšil heavy metalu na styl, jenž už je vnímán jako regulérní hudební odnož a ne jen podzemní výstřelek společensky nepřizpůsobivých „mániček“. A to samozřejmě nemluvím o tom, jakou úctu vzbuzovala už jen tvář Radegasta samotného na obalu, natož když přišly ke slovu samotné skladby.
Jestliže „Plni energie“ bylo jako výtrysk radosti z pravého heavymetalového hraní, „Radegast“ znamenal dokonalý úder heavymetalového hromu, vezoucího se po blesku v podobě Křížkova zlatého hrdla, po němž nezbyde nic než popel a prach. Severomoravský „koncept“ tomu jen dopomohl, takže CITRON už podruhé zaznamenal dlouhohrající nahrávku, jež absolutně neměla chybičku.
Chmurné intro předznamenalo geniální titulní věc, pochodující v ozvěnách dávné minulosti a stavějící do pozoru všechny, co se právě chystali naslouchat. Láďa Křížek na sebe pochopitelně ihned strhává většinu pozornosti, ale stejně kouzelné jako on je i kytarové duo Bartoň/Kvita, v jehož rukách se hrubě naladěné šestistrunné nástroje stávají kouzelnou indiánskou medicínou, která vám v dobrém slova smyslu prokleje duši na věky věků. Přichází „Zase dál“ (podle tehdejšího rozhlasového „Větrníku“ mimochodem skladba roku 1988) a s ní se kouzlo CITRONu dostává ještě o stupeň výše. Razantní a dosud neslyšený dvojkopák, nádherný rozjezd, kde Křížkem užitá fistule snad nemá obdoby, refrén, který tohle vše trhá na cucky a sóla jak z říše fantazie. Vrcholný okamžik alba, které však bez ohledu na to tlačí na pilu dál. Maličko rozvážnější „Hon na bluda“ potěší mocnými riffy a dalším skvělým refrénem, a po něm už je tady „Už couvám“, skvostná balada, jejíž provedení s Křížkem za mikrofonem je mi i po létech mnohem více sympatické, než původní verze se Standou Hranickým. Obě pomalé skladby z „Radegasta“ – tedy ještě „Už zase mi scházíš“ – vůbec představují vrcholy domácích metalových balad, a pokud by se sestavoval nějaký jejich TOP 10 žebříček všech dob, alespoň jedna z těchhle dvou skladeb by tam jistě byla. „Setkání s Radochem“ pokračuje v kombinaci výtečného zpěvu a pestré metalové kytary, jejichž střet v refrénu znamená hotovou explozi, nehledě k tomu, že skladbě na síle dodává i znovu přítomný Radegastův „duch“. Podobně působí i zbývající skladby, totiž trochu odlehčenější „Moravská děvčátka“ a znovu velice mrazivý „Valašský rok“ s fantastickou vybrnkávací předehrou, s nimiž nicméně příběh slovanského boha končí, aniž by bohužel došlo na další zásadní milník „Kráska a Radegast“. Tahle skladba, nevím proč, zůstala (na rozdíl od anglické verze) zveřejněna jen na již zmíněném singlu, a ačkoliv si jak koncepčně, tak také svou mimořádnou kvalitou přímo říkala o zařazení na album, nedostala se tam, a to tak zakončil zbytečný a zkrácený druhý díl titulní skladby. Věčná škoda, protože „Kráska“ k „Radegastovi“ prostě patří a nikdy to nemělo být jinak.
Sláva CITRONu po podobně povedeném albu (prodeje nakonec překročily 200 000 kusů) pochopitelně nemohla než mířit dál vzhůru, skupinu neminulo ani nedávno ještě nemyslitelné vítězství ve „Zlatém slavíkovi“, začala se zhusta objevovat i v televizi a ruku v ruce s tím pochopitelně pokračovala v turné, která nově zamířila i do Polska a tehdejšího SSSR. Jakoby pro CITRON vlastně vůbec neexistovala jakákoliv překážka.
(10/10)
„Vypusťte psy!“ (1990)
Všeho však jen do času. V průběhu následujícího roku 1989, kdy naplno vypukly práce na novém albu, se v kapele začaly objevovat neshody, zapříčiněné zejména pověstnou existencí dvou kohoutů na jednom smetišti. Radim Pařízek byl sice stále šéfem kapely, ale Láďa Křížek, stále populárnější a populárnější, už to zřejmě nehodlal akceptovat. Po nazpívání demoverzí celého alba a vydání dalšího úspěšného singlu „Uragán/Svět patří nám“ se tak z CITRONu definitivně odporoučel, aby si založil vlastní KREYSON, do kterého si s sebou rovnou odvedl i Jardu Bartoně.
Zbytek kapely se pochopitelně ihned začal rozhlížet po náhradách, i když bylo zřejmé, že zejména nalézt plnohodnotného nástupce Křížka bude velmi složité, ne-li vůbec neřešitelné. Prvním adeptem na uvolněné místo za mikrofonem se stal Slovák Tibor Šándor, který ovšem v kapele vydržel jen od srpna do prosince 1989, kdy byl, údajně kvůli nezvládání nahrávacího procesu, z kapely odejit, a zbyl po něm pouze živý záznam tří skladeb („Vypusťte psy!“, „Hraběnky a hrabata“ a „Kryzané“) z koncertu v Galantě, odvysílaný v rámci někdejšího hudebního pořadu Triangel.
Na jeho místo tak nastoupil František „Fany“ Michalík, ke kytaře CITRON angažoval dalšího Slováka Pavola Chodelku a konečně se jakžtakž stabilizovala sestava, která se mohla soustředit už jen na nahrávání kýženého nového alba. CITRON byl totiž stále v kurzu, na to nesmíme zapomenout, a čím déle zůstával studiově odmlčený, tím hůř to bylo pro něj.
„Vypusťte psy!“ vychází v květnu 1990 a osobně jej dodnes vnímám jako album, na které je, bůhvíproč, nahlíženo s despektem, i když si to samozřejmě vůbec nezaslouží, ba naopak. Počínaje moc pěkně pojatým a provedeným obalem (na němž se po „Radegastovi“ znovu opakovalo umístění fotky v té době už neaktuálního zpěváka kapely, tj. Ládi Křížka) a celou řadou zvučných písní konče, nenalézám toho skutečně mnoho, co by CITRONu při realizaci jeho třetího alba, které hudebně pevně kráčelo ve stopách svého předchůdce, nevyšlo. Snad jediný a v žádném případě zásadní problém spočíval právě v absenci Ládi Křížka – tam, kde bylo posluchačovo ucho navyklé na jeho hlas (již zmíněné pecky „Uragán“ a „Svět patří nám“), dopadlo nové aranžmá a nový zpěvák bledě – ty skladby se skutečně dají poslouchat jen s největším sebezapřením. Jinak se ovšem Fany Michalík ukázal jako muž na svém místě a „Vypusťte psy!“ má i díky němu hudební sílu, kterou bych se znovu nebál (tedy se vší uctivostí) přirovnat k albu předcházejícímu.
Vezmeme-li to popořadě (a s vynecháním dvou zmíněných kusů), nabízí album skutečně velmi silný heavymetalový materiál. Titulní věc je znovu geniálním majstrštykem, který z mrazivého intra vykvétá v opravdový kus kovové krásy, jen podtržený nesmírně řezavým kytarovým riffem. Podobně je „Uteč, dokud se dá“ parádním kovovým kvapíkem, představujícím Fanyho Michalíka i oba kytaristy (které na čas doplnil i další slovenský kytarista, zkušený Henry Tóth) ve výsostné formě. Své místo na albu si obhajuje i balada „Nezvaná“, byť její klávesový úvod trochu zavání českou bigbítovou tuctovostí. No a pak už se vlády nad deskou znovu ujímá poctivý a zvonivý heavy metal, který jí s přehledem doprovodí až do samotného konce, a to výhradně prostřednictvím skladeb, které vždy dýchají svým vlastním kouzlem, ať už jsou to „Hraběnky a hrabata“, „Kryzané“, „Snadné žití“, „Jak zákony kázaly nám“ anebo „Červený smích“. Podobnou koncentraci kvality je skutečně třeba vypíchnout, byť je jasné, že zrovna u CITRONu to není na místě, neboť jí předvedl už na třetí dlouhohrající nahrávce za sebou.
Prodejní čísla byla opět vysoká, alba se prodalo necelých 100 000 kusů, a následující turné se odehrávalo nejen v tehdejším (už svobodném) Československu, ale i ve Francii. Přes další hmatatelné úspěchy, nejspíše však pod vlivem společenských změn, se ale nálada v kapele mění a na jaře roku 1991 ji opouští Pavol Chodelka, kterého nahrazuje Libor Kozelský. V létě téhož roku se pak kapela fakticky rozpadá, když odchází Jindřich Kvita, Václav Vlasák a Fany Michalík, kteří následně zakládají vlastní, nepříliš úspěšnou kapelu FUNNY, a Radim Pařízek tak zůstává znovu na vše prakticky sám.
(9/10)
„Sexbomby“ (1992)
V nové situaci pak zvolí řešení, které si zřejmě žádala doba, ovšem z dlouhodobého hlediska (a zpětně vzato) velmi nepraktické. Do kapely ke stávající dvojici nastupují zpěvák Aleš Hubáček, baskytarista Pavel Silber a druhý kytarista Pavel Novotný (který je ovšem zanedlouho nahrazen Ladislavem Krečmerem) a CITRON, poprvé a naposledy pod jiným, než tradičně metalově narýsovaným logem, se vydává cestou našminkovaného glam metalu.
„Sexbomby“ jsou proto nahrávkou kompletně jinou, než by tehdejší fanoušek kapely očekával, a zřejmě i proto v podstatě propadly (nemluvě o tom, že i glam jako takový v celosvětovém měřítku začínal scházet na úbytě, takže jestli chtěl CITRON vsadit na jistotu, měl vyzkoušet spíše tehdy se raketově rozpukávající grunge). Budeme-li se však izolovaně soustředit jen na hudební obsah samotný, zjistíme, že album není vůbec špatné, a že v rámci glam/hair metalové identifikace obstojí s dobrým až velmi dobrým hodnocením. Povedla se zejména titulní věc, byť šlo samozřejmě jen o cover skladby „Sex Party“ londýnských THE QUIREBOYS, ale i některé další skladby se mohly pochlubit slušným hitovým potenciálem („Nejsem tvůj houpací kůň“, „Bláznivej sen“, „Dnes se trefím do černého“ nebo „Línou kůži máš“).
Ale jak už bylo řečeno, „Sexbombám“ zkrátka nebyl do vínku dán ani správný motiv, ani správný čas, kdy přijít na svět. A pochopitelně, poslouchat poté, co vám v hlavě ještě stále zní, že „zde ve stínu hor, stojí Radegast, hlídá svou zem, Radegast“, respektive „vláda psů, tak ukrutná, tak hrubá, tak divoká, vláda psů, krev a hrůzu zanechává“, slogany typu „ric pic čamrda, každej si rád zalyžuje, ric pic, čamrda, každej to má rád“, to také každý nemusí rozdýchat.
Proto jak nečekaně přišla na svět, tak nečekaně také tahle etapa fungování CITRONu skončila a už na Vánoce 1993, po dalším hlušším období, se začal rýsovat comeback klasické sestavy z období debutu „Plni Energie“.
(6,5/10)
„Best Of“ (1999)
K definitivnímu návratu Standy Hranického a spol. také nakonec došlo a CITRON v souvislosti s ním zaznamenal obrovský úspěch, spojený zejména s masívním návratem na koncertní pódia, odkud znovu zněly pecky jako „Ocelové město“ nebo „Rock, rock, rock“. Nové písně se ale ne a ne objevovat, a když došlo někdy v roce 1996 na přípravu do nahrávacího studia, šlo bohužel jen o projekt výběru toho nejlepšího. Celý proces natáčení však byl navíc násilně přerušen, když byl Jindřichu Kvitovi diagnostikován zhoubný nádor na mozku, na který, bohužel, 27. srpna 1997 umírá.
Za takové situace se samozřejmě nikomu ze zbývajících členů kapely příliš nechtělo do nějakého aktivního pokračování a tak album „Best Of“ vyšlo s velkým zpožděním oproti původním plánům až v roce 1999. Pod prachmizerným obalem se však skrývá jen sedm nově nahraných věcí z debutu „Plni energie“, k nimž kapela přihodila dalších sedm vesměs notoricky známých věcí ze „singlové“ éry. Vše je pochopitelně nazpíváno Stanislavem Hranickým, takže ostatní období existence skupiny jsou zde úplně opomíjena, pročež je název „Best Of“ poněkud zavádějící a spíše by asi desce pasoval titulek úplně jiný, podobný třeba tomu kompilace „Jen si od plic zanadávej (1982 – 1985)“ z roku 2013, o níž ještě samozřejmě bude řeč. Přidaná hodnota nahrávky se tudíž skrývá jen v novém zvukovém kabátku a oněch sedmi skladbách, do té doby nikde digitálně nezveřejněných, což sice může někomu docela stačit, ovšem zcela určitě se najdou i tací, kterým to připadalo málo. Já osobně jsem si ostatně jistě dovedl představit daleko reprezentativnější materiál, když už se tedy album jmenovalo, jak se jmenovalo.
(Kompilace, proto bez hodnocení)
„Síla návratů“ (2001)
Po smrti Jindry Kvity CITRON nějaký čas funguje ve čtyřech, pak jej u šesti strun posiluje Stanislav Balko (ex-TARANTULA, dnes TRAKTOR), a toho zase za nějakou dobu střídá navrátivší se Libor Kozelský. Nic si však jakoby nechce „sednout“ a v roce 2001 dokonce dochází k překvapivému obratu, kdy kapela znovu spojuje své síly s Láďou Křížkem a natáčí poněkud podivné „album“ s názvem „Síla návratů“.
Podivné proto, že krom jediné písně, tedy titulní balady, nejde vůbec o nový autorský materiál, ale o znovunahranou většinu alba „Radegast“ (v přeházeném pořadí, když chybí „Už zase mi scházíš“ a outro „Radegast II.“ a „Setkání s Radochem“ se bůhvíproč jmenuje „Schůzka s Radochem“). Do jisté míry tahle situace připomíná situaci s předcházejícím dílem „Best Of“, protože přidaná hodnota oproti někdejšímu originálu je znovu jen velmi, velmi malá. Nový zvuk je sice nepochybně o dost lepší, ale původní duch „Radegasta“ je zkrátka původní duch, a myslím, že se mu nic nevyrovná, ani kdyby všechna současná nejlepší nahrávací studia světa byla proti. A skladba „Síla návratů“, jíž stručný výčet novinek končí, rovněž není skladbou, která by někoho měla dostat na kolena, pročež se ani nedivím tomu, že ani kolega Darkmoor v někdejší recenzi alba na Metalopoli nebyl vůbec nadšený a nahlas uvažoval o skutečných pohnutkách, které vedly k vydání tohoto velmi zvláštního počinu.
Tak či tak, „Síla návratů“ není z etap, jež by si měl CITRON dávat za rámeček, a podle toho také kapela v tehdejší sestavě dopadla, když sice odjela krátké koncertní turné, ale pak tenhle „projekt“ zase v tichosti rozpustila a vrátila se tam, kde jí bylo vždycky dobře, totiž do náruče Standy Hranického.
(Kompilace, proto bez hodnocení)
„Bigbítový pánbů“ (2010)
Následující dlouhé roky znamenají pro CITRON stabilizaci, kdy skutečně dlouho vydrží ve stejné sestavě (jen začátkem roku 2009 kapelu opustil Libor Kozelský a nahradil ho Jiří Šperl (ex-LAMENT)) a věnuje se prakticky výhradně živé prezentaci. Změna přichází až v polovině roku 2010, tedy téměř deset let po „Síle návratů“, kdy vychází album „Bigbítový pánbů“, paradoxně teprve druhé řadové se Standou Hranickým za mikrofonem, po necelých třiceti létech od chvíle, kdy se kapela začala utvářet k metalovému obrazu.
Když se do něj člověk zaposlouchal a na chvíli přestal myslet na to, jaký je právě rok, bylo to skoro, jako kdyby legendární debut „Plni energie“ vyšel teprve předloni a kapela, povzbuzená jeho prodejním úspěchem, se ve studiu rozhodla vsadit na jistotu v podobě další porce skladeb ze stejné kovové ošatky. A přestože některým členům kapely už tou dobou táhlo dokonce na šedesát, nebylo to z drážek cédéčka ani trochu poznat. Nebýt trochu hluššího konce alba, znenápadněného také možná až příliš vysokým počtem balad („Spěchej lásko má“ by v této kategorii, myslím, stačila až až), byla by to zase jednou rock/metalová práce v tom pravém slova smyslu par excellence, v níž vynikly zejména svižná dvojka „Jen se hýbnout“ a „Bigbít“, střednětempá klasika „Kurtizány“, výborný polobaladický titulním kus a vzletný hymnusu „Rock´n´roll démon“. Jakoby CITRON až teprve teď, po několika marných pokusech a dlouhých létech bez nahrávacích aktivit, chytil onen pověstný druhý dech, s nímž mohl ještě mnohé dokázat.
Žel, nestalo se, alespoň tedy v dané sestavě, a v řadách kapely si už podruhé vybralo krutou daň nádorové onemocnění, jemuž 7. dubna 2013 podlehl i Stanislav Hranický.
(6,5/10)
„Jen si od plic zanadávej (1982 – 1985)“ (2013)
Zatím poslední zápis v překvapivě krátkém výčtu studiových nahrávek CITRONu (zejména pohlédneme-li do jeho rodného listu) představuje reprezentativní výběr ze „singlového“ období „Jen si od plic zanadávej (1982 – 1985)“, pojmenovaný podle původního, komunistickou cenzurou neschváleného názvu skladby „Vezmi si mě jako dárek“, který vyšel na podzim roku 2013 a byl věnován právě nedávno skonavšímu zpěvákovi. Kromě klasických hitů z uvedeného období toho však o mnoho více nenabízí (výjimkou jsou dva bonusy, které do něj časově nespadají, a sice cover verze hitu Karla Gotta „Mistrál“ z kompilace „Souhvězdí Gott Vol. 2“ (1999) a předělávka vlastní skladby „Život ve filmu“ z debutu CITRONu „Obratník raka“ pod názvem „Moje noční filmy“ (2008)), a tak bude vítaným zbožím především pro skalní fanoušky, jimž není lhostejné cokoliv, pod čím je kapela podepsána.
V kapele už tou dobou za mikrofonem působil další navrátilec Fany Michalík, který nejprve zaskakoval za nemocného Standu Hranického, aby se později stal jeho plnohodnotnou náhradou. S ním CITRON zažil další dva roky úspěšného koncertování, vrátil na pódia i věci z „Radegasta“ a rozjel úspěšné reedice prvních tří klasických alb, takže to vypadalo, že i slibované nové album a program „Rebelie rebelů“ budou z kategorie těch věcí, na které se ještě dlouho vzpomíná.
(Kompilace, proto bez hodnocení)
Není citrón jako citrón
Ale člověk míní a osud, respektive, chcete-li, kapelník mění. Po rozkolu v letních měsících letošního roku, který byl dlouho maskován za zprávami o tom, jak to kapele ve studiu odsýpá, oznámil Radim Pařízek, že v kapele zůstal sám, a že ostatní členové, tedy Jaroslav Bartoň, Václav Vlasák, Fany Michalík a Jiří Šperl, podali demisi, což znamená, že CITRON opustili. A Radim Pařízek na to konto oslovil Láďu Křížka, aby už potřetí spojili pod hlavičkou kapely své síly.
Druhá strana, pravda, to viděla jinak, a tak unisono prohlašovala, že celá věc není tak jednoduchá, že Pařízek není výhradním vlastníkem práv k názvu CITRON, a že se ještě uvidí. Pořídila si facebookový profil „Citron Live“, na němž demonstrovala své rozhodnutí se jen tak nevzdat, a když i tyto stránky byly údajně „právně“ a násilně odstraněny, spokojila se prozatím s názvem LIMETAL, s nímž představila klip k nové skladbě „Na tenkém ledě“ a odhodlání bojovat dál. Je ovšem otázka, zda je samozřejmě za co.
Protože tak to vidí i Radim Pařízek, který má zatím podle všeho v téhle „bitvě“ navrch. Ten se také obklopil novými spoluhráči (již zmiňovaný Láďa Křížek, Tanja, kytarista Djorde Erič, druhý kytarista Pavel Hanus a baskytarista George Rain (jinak SEBASTIEN)) a společně rozjeli další etapu existence CITRONu, počínající nahráním EP „Rebelie Vol. 1“, po němž bude následovat turné, na kterém je slibována velkolepá scéna a skutečně reprezentativní hrací list. Tak uvidíme (a uslyšíme, protože na živé provedení mnohých hitů z období „Radegast“ jsem skutečně zvědav). Protože pokud z toho všeho vítězně vyjde především fanoušek a posluchač v jedné osobě, bude zřejmě vše v nejlepším pořádku, ať už to dopadne, jak chce, bez ohledu na to, kdo, s kým a proti komu vlastně hraje.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.